Mariazellerbahn

1099.013-3, Mariazell

Mariazellerbahn je nejdelší rakouskou úzkorozchodnou tratí a zároveň jedinou elektrifikovanou úzkorozchodkou v Rakousku, která má jednoznačně železniční charakter. V současné době je také jednou ze dvou posledních tratí o rozchodu 760 mm, na nichž provoz zajišťuje národní dopravce ÖBB. Dráha ovšem není zajímavá jen z dopravního hlediska. Zejména v koncovém horském úseku před městem Mariazell, nejvýznamnějším poutním místem v Rakousku, prochází totiž velmi zajímavou horskou krajinou nejsevernějšího výběžku spolkové země Štýrsko.

Stavba více než devadesátikilometrové dráhy ze Sankt Pöltenu do Gußwerku byla zahájena v roce 1898 a kvůli náročnému terénu trvala na tehdejší dobu poměrně dlouhých devět let. Do roku 1911 byl na dráze parní provoz, poté došlo k elektrifikaci střídavou napájecí soustavou 6,5 kV/25 Hz. Tato poněkud exotická trakční soustava vydržela na trati dodnes, stejně jako šestnáct elektrických lokomotiv dnešní řady 1099 dodaných při zahájení elektrického provozu.

5090.017-4, Mank

V Ober Grafendorfu, dvanáct kilometrů od výchozí stanice Sankt Pölten, se od trati do Mariazellu odděluje neelektrifikovaná vedlejší větev do Manku. Jedná se o osmnáct kilometrů dlouhý pozůstatek někdejší místní dráhy Ober Grafendorf – Gresten. Dodnes provozovaný úsek je nejstarší částí této trati; provoz zde byl zahájen v roce 1898, tedy v době, kdy teprve začínala stavba Pielachtalbahn (jak bývala nazývána údolní část Mariazellerbahn). Trať v celé délce až do Grestenu se ovšem dočkala dokončení až po první světové válce. Z celé přes šedesát kilometrů dlouhé úzkorozchodné trati dodnes zbyla jen asi třetina. Úsek ze stanice Wieselburg an der Erlauf, kde se trať kříží s normálněrozchodnou Erlauftalbahn, do Grestenu byl totiž v roce 1998 přerozchodován na 1435 mm a od té doby slouží pouze nákladní dopravě. O dva roky později byla na zbývajícím úzkorozchodném úseku mezi Ruprechtshofenem a Wieselburgem zavedena náhradní autobusová doprava a od roku 2003 jezdí motorové vozy řady 5090 pouze do Manku.

Ani hlavní elektrifikovaná trať nepřežila v celé své délce. Rušení se jí dotklo o něco dříve než vedlejší větve, zato však v menším rozsahu. V roce 1988 byla zastavena doprava na posledních sedmi kilometrech trati mezi Mariazellem a Gußwerkem, v roce 2003 byla trať snesena. Dnes je Mariazell konečnou stanicí nejen pro Mariazellerbahn, ale vychází odtud také krátká normálněrozchodná muzejní trať místního tramvajového muzea.

Celá, dnes 84 kilometrů dlouhá trať začíná na nádraží Sankt Pölten Hauptbahnhof. Vedle kolejí hlavní trati Westbahn, která prochází městem na vysokém náspu, má úzkorozchodka své jedno nástupiště vedle kusé koleje, odkud odjíždějí vlaky neelektrifikované místní dráhy Traisentalbahn. S touto tratí má Mariazellerbahn společnou ještě další stanici, Sankt Pölten Alpenbahnhof. Trať úzkorozchodky sem z hlavního nádraží vede prvními dvěma tunely, na své trase do Mariazellu jich má ještě dalších devatenáct. Zatímco hlavní nádraží slouží pouze jako přípojná stanice na Westbahn, na Alpenbahnhof se nachází rozsáhlé kolejiště včetně jednoho z dep.

Nedlouho poté, co vlak opustí město Sankt Pölten, dorazí do Ober Grafendorfu, kde se dráha větví. Zatímco neelektrifikovaná vedlejší větev pokračuje mírně zvlněnou krajinou podunajské nížiny do Manku, hlavní trať se dále blíží k Alpám proti proudu řeky Pielach. Údolí tohoto toku se postupně zužuje a také kopce v okolí jsou stále vyšší. Po 48,3 kilometrech, na nádraží Laubenbachmühle, již trať vyšplhala do nadmořské výšky 535 metrů (Sankt Pölten leží přibližně 270 metrů nad mořem).

Laubenbachmühle

Největší stoupání má ovšem ještě před sebou. Právě zde začíná takzvaná Bergstrecke, tedy horská část trati. A změna proti úseku vedenému údolím je na první pohled patrná. Mezi nádražím Laubenbachmühle a zastávkou Winterbach, které vzdušnou čarou nejsou vzdáleny ani kilometr, totiž musí železnice překonat výškový rozdíl 183 metrů. Do stanice Puchenstuben, která leží asi o dva a půl kilometry dál, je to ještě dalších 86 výškových metrů. A tak zde trať vede nejprve údolím, poté prudkým obloukem zatáčí na sever a stoupá po úbočích kopců, aby se před Winterbachem znovu stočila na jih a pokračovala po hřebenu. Díky vzniklým serpentinám leží stanice Puchenstuben podle staničení 12,7 kilometrů od Laubenbachmühle. Patrně také nepřekvapí, že se tu nachází největší stoupání na celé trati, až dvacet sedm promile.

Gösingtunnel

Stoupání zde ovšem nekončí, vrcholový bod trati (896,1 metrů nad mořem) leží ještě o několik kilometrů dál v tunelu Gösingtunnel. Ten je se svými 2369 metry zároveň nejdelší z četných tunelů na Mariazellerbahn. Ze stanice Gösing trať pokračuje horskou krajinou s výhledem na skalnaté vrcholky na protější straně údolí říčky Erlauf, ke které se postupně přibližuje. Krajina je zde velmi rozmanitá, stejně tak i vedení trati. Vlak tu projíždí po několika velkých viaduktech, ale také třeba po břehu jezera Lassingstausee (nikoliv jediného jezera, které před Mariazellem míjí). Závěrečných patnáct kilometrů před koncovou stanicí Mariazell je tedy odměnou pro všechny, kteří dlouhou cestu ze Sankt Pöltenu vydrželi.

Rakouské dráhy dnes na trati provozují pouze osobní dopravu. Zejména na vytížených spojích jsou v provozu již zmíněné stařičké, i když v polovině 20. století rekonstruované spojnicové elektrické lokomotivy řady 1099 s klasickými soupravami. Kromě tradočního červeno-krémového nátěru je dnes potkáme i v hnědé barvě. V tomto provedení jsou určeny především pro vozbu ucelených souprav modernizovaných vozů na vlacích „Ötscher Bär”.

Vedle dnes již téměř historických lokomotiv jsou v depu Sankt Pölten k dispozici dvě moderní elektrické úzkorozchodné jednotky. Obě byly vyrobeny v roce 1994 a zajišťují zbytek provozu do Mariazellu. Na vložených spojích v údolní části trasy, stejně jako na odbočce do Manku, potkáme v provozu také motorové vozy řady 5090, vyrobené v 80. letech po vzoru Štýrských zemských drah.