U-Bahn a S-Bahn ve Vídni

U-Bahn (tedy metro) ve Vídni je systém poměrně mladý, provoz byl zahájen v roce 1976. Jeho kořeny ovšem sahají mnohem dál, a to až do posledních let 19. století, kdy byly otevřeny první úseky sítě takzvané Stadtbahn. Jednalo se vlastně o železniční tratě určené výhradně pro městskou dopravu, zpočátku provozované v parní trakci. Nezaměnitelnou secesní tvář jim dal architekt Otto Wagner (velká část jeho staveb dosud slouží linkám U4 a U6).

V meziválečné době se většina sítě Stadtbahn dočkala elektrifikace (s výjimkou první otevřené linky, Vorortlinie, která je dnes součástí sítě S-Bahn). Od té doby zde jezdila vozidla tramvajového typu, dvounápravové motorové a vlečné vozy, často v poměrně dlouhých soupravách. Přestože k zahájení elektrického provozu došlo až v roce 1925, první soutěž byla vypsána již v roce 1903. Zůčastnila se jí i firma František Křižík, která vyrobila lokomotivu pro napájecí soustavu 2×1500 V =. Ve Vídni nějaký čas jezdila ve zkušebním provozu, ovšem po první světové válce přešla do majetku ČSD, kde po rekonstrukci jezdila jako E 225.001.

V šedesátých letech se ve Vídni začalo uvažovat o stavbě sítě klasického metra. Koncepce počítala jak se stavbou zcela nových linek U1 a U3, tak i s postupnou přeměnou sítě Stadtbahn. Jako první tak byl 8. 5. 1976 otevřen přestavěný úsek městské dráhy Heiligenstadt - Freidensbrücke, o necelé dva roky později jej následoval první úsek linky U1 Reumannplatz - Karlsplatz.

Další vývoj sledoval koncepci vytvořenou již na počátku výstavby. Dnešní síť tak má pět linek (U1-U6, přičemž označení U5 je neobsazeno) a téměř sto stanic. Pouze trasy U1 a U3, které se protínají v centru města na náměstí Stephansplatz, byly celé postaveny nově. Linky U4 a U6 vznikly přestavbou tratí Stadtbahn, v případě U4 došlo k úplné přestavbě na trať metra, o lince U6 bude psáno dále. Zvláštní případ je linka U2, která v centru města spolu s částí U4 tvoří okruh. Zčásti využívá původní podzemní trať tramvaje, což se projevuje určitými technickými omezeními (například snížená rychlost v některých úsecích).

Na všech linkách se nachází jak nadzemní, tak podzemní úseky. Architektura stanic je do značné míry unifikovaná, v podzemí jsou na nástupištích užívány bílé obklady s doplňky v barvě příslušné linky. Také nadzemní stanice a vestibuly využívají shodné prvky, i když jejich podoba se v průběhu let postupně mírně měnila. V úsecích, které využívají tratě Stadtbahn, nalezneme i původní Wagnerovy stavby.

Na linkách U-Bahn jsou od 70. let v provozu soupravy typu "U" s velmi osobitým designem. Tvoří je dvoudílné jednotky složené ze dvou shodných vozů. Každý vůz tak má kabinu řidiče, což umožnilo kromě standardních šestivozových souprav v mimošpičková období provoz i vlaků kratších. V roce 2000 byl dodán prototyp nové jednotky složené z čelních vozů typu V s kabinou řidiče, vložené díly nesou označení "v". Narozdíl od starších vozů tvoří typ V/v ucelené šestivozové jednotky, jejichž jednotlivé články jsou spojené měchy a jež jsou v interiéru plně průchozí. Sériové vozy začaly být dodávány od roku 2006.

Linka U6

Linka U6 se od ostatních tras metra v mnohém odlišuje. Podobně jako linka U4 využívá původní trať Stadtbahn, v tomto případě vedenou po viaduktech třídou Gürtel. Na pozdějších prodlouženích, ale také v místě přestupního uzlu Westbahnhof, se nacházejí i podzemní úseky. Tato trať se ovšem dočkala rekonstrukce později než dnešní U4 (na přelomu 80. a 90. let 20. století) a pro přílšnou náročnost zde nedošlo k tak zásadní přestavbě a úpravám pro provoz vozidel metra. Zůstalo zachováno napájení z troleje a i nástupiště zůstala v původní výšce.

Proto zde také nalezneme zcela jiný vozový park než ve zbylé síti metra. Původně sem byly dodány dvoučlánkové motorové vozy typu E6, blízké tramvajím typu E2, a s nimi i vlečné vozy c6 (taktéž dvoučlánkové). Od roku 1995 byly dodávány nové tříčlánkové nízkopodlažní vozy typu T. Ty jsou provozovány jednak ve čtyřvozových soupravách, vždy jeden vůz je ale řazen i uprostřed každé soupravy původních E6/c6. V současné době je vozový park linky U6 modernizován upraveným typem T1, jehož dodávky by měly do roku 2009 nahradit všechny zbývající staré vozy.

S-Bahn

První S-Bahn v Rakousku zahájila provoz v roce 1962. Hustá síť železničních tratí vídeňského železničního uzlu umožnila vytvořit síť linek, která na území města spolu s metrem tvoří páteř hromadné dopravy. Naprostá většina linek zajíždí i mimo území města a obsluhuje rozsáhlou příměstskou oblast, přičemž intervaly se pohybují většinou v rozmezí půl hodiny a hodiny (v centru při souběhu více linek jsou samozřejmě mnohem kratší). Vídeňská S-Bahn využívá klasické železniční tratě, ale také několik podzemních úseků s provozem výhradně městských vlaků. Na osobních vlacích Rakouských drah se v okolí Vídně setkáme především s tradičními jednotkami řady 4020, ale stále častěji také s novými Talenty.