• Česká republika
• Evropa
• Severní Amerika
• Linková doprava
• Dopravní akce

Wuppertal

↗

Třísettisícový Wuppertal je poměrně mladé město. Vznikl teprve v roce 1929 spojením několika měst v údolí řeky Wupper, z nichž dvě (Elberfeld a Barmen, tvořící dnes centrum Wuppertalu) už ke konci 19. století překročily hranici sta tisíc obyvatel. První rok své existence neslo souměstí ještě název právě těchto dvou sídel (Barmen-Elberfeld), v roce 1930 došlo k přejmenování na Wuppertal (doslova údolí řeky Wupper). Přestože Wuppertal jako takový neexistuje dlouho, jednotlivá města, z nichž se skládá, mají pochopitelně dlouhou historii, ovšem bylo by nad rámec tohoto článku ji podrobně rozepisovat.

Historie městské kolejové dopravy v dnešním Wuppertalu je možná o něco starší, než bývá zvykem, navíc již první provoz zasahoval na území dvou měst, zmíněného Barmenu a Elberfeldu. Provoz byl zahájen v roce 1854 a jednalo se tehdy pochopitelně ještě o koňskou dráhu mezi oběma městy v soukromém provozu, která ovšem zanikla již po jednom roce kvůli nerentabilitě. V roce 1862 jiný podnikatel (Johann Kürten z Kolína nad Rýnem) ve stejné trase zahájil provoz koňmi tažených omnibusů.

O deset let později byla vydána koncese na provozování normálněrozchodné dráhy mezi oběma městy, na jejímž základě společnost Deutsche Pferde-Eisenbahn-Gesellschaft zu Berlin v roce 1873 zahájila provoz na prvním úseku koncesované trati (opět v animální trakci). Kuriózní na této dráze bylo, že běžná kola vozů neměla okolky. Na trati byly vozy drženy speciálním párem kol, který okolky měl, ale mohl být v případě potřeby zdvihnut. Vůz tak mohl opustit trať a například objet případnou překážku.

Od devadesátých let devatenáctého století se pak začínají objevovat pouliční dráhy několika dopravců, na různých rozchodech a v parní i elektrické trakci, díky kopcovitému terénu se zde objevila dokonce i ozubnicová trať. Pro tramvaje znamenalo velkou ránu zahájení provozu Schwebebahn, přesto si však své postavení v městské dopravě po celou první polovinu 20. století udržely. V roce 1940 pak byly jednotlivé dopravní podniky na území města sloučeny do společnosti Wuppertaler Bahnen (později Wuppertaler Stadtwerke). Zdejší tramvajová síť tehdy měla celkovou délku 175 kilometrů.

Po válce však začaly tramvaje z ulic města mizet. V roce 1959 ukončila provoz ozubnicová dráha, o jedenáct let později dojezdily úzkorozchodné tramvaje. Ty normálněrozchodné vydržely o něco déle, a to až do roku 1988. Jedním z důvodů, které vedly k zastavení provozu na zbytku sítě, jistě i dlouhý souběh s trasou visuté dráhy. Dnes tramvaje ve Wuppertalu připomíná Bergisches Straßenbahnmuseum se svou muzejní tratí na jihu města.

V letech 1940 – 1972 měl Wuppertal navíc i vlastní trolejbusovou síť, ovšem ani té se nevyhnul osud většiny německých trolejbusových provozů. Ve městě trolejbusy přesto dodnes najdeme; ke konečné Schwebebahn ve čtvrti Vohwinkel zajíždí linka 683 ze sousedního Solingenu.

I přes všechno zmíněné rušení se ve Wuppertalu dodnes dochoval jeden prostředek kolejové dopravy. A jde dokonce o systém velmi unikátní, který se postupně stal patrně nejznámnějším symbolem města, o již několikrát zmíněnou zavěšenou dráhu čili Schwebebahn.

Na konci devatenáctého století již měla vzájemně srostlá města na území dnešního Wuppertalu dohromady kolem čtyř set tisíc obyvatel, urbanizované území se navíc táhlo v délce zhruba patnácti kilometrů podél toku řeky Wupper. Stavba podzemní dráhy nebyla kvůli geologickým podmínkám možná, a tak se přistoupilo ke stavbě dráhy visuté podle systému inženýra Eugena Langena. Stavební práce započaly v roce 1898, provoz byl zahájen ve třech etapách v letech 1901 až 1903. Od té doby k žádným dalším prodloužením nedošlo a dráha je tak dodnes v provozu na třináctikilometrové trati Vohwinkel – Oberbarmen. Trať byla vážně poškozena za druhé světové války, v celé délce se znovu začalo jezdit až v dubnu roku 1946. Některé stanice, které byly zničeny bombardováním, pak byly obnoveny až v osmdesátých letech, kdy přestalo být centrum obsluhováno tramvajovými linkami. Od devadesátých let pak probíhá modernizace stanic i celé trati.

Dráha je po většinu své délky vedena souběžně s řekou Wupper, přičemž trať je postavena na obkročných nosnících přímo nad řekou. Pouze závěrečný tříkilometrový úsek před konečnou Vohwinkel vede ulicemi stejnojmenné čtvrti. V intervalu kolem deseti minut zde jezdí tříčlánkové vozy z první poloviny sedmdesátých let, které nahradily předchozí generace vozového parku. Ze starších souprav byla jako historická zachována pouze dvojice vozů nejstarší série.

Každý směr na dvoukolejné trati využívá jednu kolejnici, po níž se pohybují podvozky. Pohon je elektrický, napájecí systém 600 V stejnosměrných. Na konečných se vozidla obracejí přes smyčky (s poměrně malým poloměrem oblouku). Maximální rychlost je 60 km/h.