Trieste

Město česky nazývané Terst leží v severní Itálii na pobřeží Jaderského moře u hranic se Slovinskem. Je hlavním městem provincie Friuli-Venezia Giulia.

V roce 177 před naším letopočtem se dnešní Terst stal součástí Římské říše, osídlení se zde ovšem datuje do dob mnohem dávnějších. Zajímavé jsou však především novověké dějiny města. Terst totiž v roce 1382 požádal rakouského knížete Leopolda III. o ochranu před Benátkami a Aquileou. Nejdůležitějším námořním přístavem Rakouské říše (respektive Rakouska-Uherska) pak Terst zůstal až do konce první světové války.

Městská kolejová doprava se v Terstu poprvé objevuje roku 1876, tehdy šlo samozřejmě o koňskou dráhu. V roce 1900 pak zahájila provoz i první linka elektrické dráhy. O dva roky později byla otevřena také trať do nedaleké obce Opicina, která se od normálněrozchodných městských tramvají odlišovala úzkým metrovým rozchodem. Zatímco zbylá tramvajová síť je od roku 1970 minulostí, právě tato příměstská dráha, dosud označená jako linka 2, je i dnes v běžném provozu.

Tramvajová trať Terst – Opicina je dlouhá jen něco málo přes pět kilometrů, před jejími staviteli stál ovšem nelehký úkol. Terstský záliv je ze všech stran obklopen kopci, přičemž Villa Opicina (slovinskou menšinou nazývaná Opčina) stojí již na těchto vršcích více než tři sta metrů nad mořem. Tramvajová trať tak musí na nevelké délce překonávat 327 metrů výškového rozdílu, neboť dolní konečná na Piazza Oberdan se nachází pouhé tři metry nad mořskou hladinou.

Ani sklon osmdesát promile na adhezních úsecích k překonání tohoto svahu nestačil, a proto byla trať v úseku Piazza Scorcola – Vetta Scorcola postavena jako ozubnicová s maximálním sklonem 260 promile. Tramvajové vozy měly ovšem pouze adhezní pohon, na nejstrmějším úseku jim asistovaly ozubnicové lokomotivy.

V roce 1928 byla do provozu uvedena nová podoba trati. Ozubnicový úsek byl nahrazen pozemní lanovou drahou, jejíž dva vozy se pohybují po kolejích tramvajové trati a podobně jako dříve ozubnicové lokomotivy „podpírají“ v daném úseku tramvajové vozy. V této podobě se provoz udržel dodnes, byť dráha za tu dobu prošla několika různě výraznými rekonstrukcemi. Poslední z nich proběhla v letech 2005 – 2006. Znamenala také další obměnu vozového parku lanovky, když byly vozy z roku 1974 nahrazeny novými. Současné vozíky lanové dráhy umožňují dálkové ovládání ze stanoviště řidiče v tramvajovém voze a narozdíl od předchozích už tedy nejsou vybaveny kabinou pro obsluhu.

Zato dnes provozované tramvajové vozy jsou teprve druhou generací vozového parku této trati. V letech 1935 a 1942 bylo dodáno sedm čtyřnápravových vozů konstrukce „Peter Witt“, které se v provozu drží dodnes. Byly ovšem nedávno modernizovány, takže nabízejí například klimatizovaný interiér; modernizace byla ovšem dostatečně citlivá, aby nenarušila původní vzhled. Jistou zajímavostí je, že ač jde o vozy obousměrné, mají dveře pouze na severní straně (pravé při jízdě z Villa Opicina), čemuž jsou přizpůsobeny zastávky.

Jednokolejná trať začíná v pětikolejné vozovně Villa Opicina (v letech 1906 až 1938 odtud pokračovala ještě o 1,2 kilometru dál k železniční stanici). Ulicí Via Nazionale míří až k zastávce Obelisco, kde se v 330 m n. m. nachází vrcholový bod trati s překrásným výhledem na Terst i celý záliv. Poté už začíná trať prudce klesat po úbočí svahu, částečně samostatně lesem, později vede částečně podél silnic a pomalu také přibývá zástavby. Na horním adhezním úseku se nachází tři výhybny, z nichž je ovšem ke křižování využívána pouze prostřední Conconello. Podruhé se vozy křižují v lanovkovém úseku, linka je tedy obsluhována třemi tramvajemi.

Když se trať dostává do souvislé zástavby Terstu (byť jde zatím jen o rodinné domky), klesá dál odděleně od ostatních komunikací a brzy následuje horní stanice lanovkového úseku. Zde nad strojovnou lanovky začíná splítka dvou těsně vedle sebe vedených kolejí, neboť tramvajové vozy s okolky na obou kolech znemožňují použití klasických abtových výhybek. Uprostřed trati se obě koleje vzdalují a následuje klasická výhybna, za níž už se obě koleje spojují v klasickou jednokolejku. Na Piazza Scorcola lanovkový úsek končí, trať ještě pokračuje na několik set metrů vzdálené Piazza Oberdan, kde se nachází koncová výhybna.

Zbytek města je již obsluhován pouze autobusy (v minulosti zde kromě tramvají byly také trolejbusy), které provozuje městská společnost Trieste Transporti (městem je od roku 1961 provozována i dříve soukromá tramvaj do Opiciny). Ve vozovém parku najdeme nízkopodlažní vozy všech délek, od midibusy zajišťující dopravu v centru až po kloubové autobusy. Poměrně hojne jsou zastoupeny nové vozy, v případě standardních autobusů jde o Irisbus Citelis, kloubové autobusy jsou obnovovány dodávkami vozů Mercedes Citaro.