Milano

Milano, ležící v severní části průmyslové pádské nížiny, je hlavním městem provincie Lombardie. Samotné město má 1,3 milionu obyvatel, a je tak druhým největším italským městem. V centru města hlavnímu náměstí vévodí monumentální gotický dóm. V jeho sousedství se nachází pasáž Viktora Emanuela II., kterou se lze dostat také k další významné budově, světově proslulému divadlu La Scala. Milano má velmi hustou a rozmanitou síť veřejné dopravy, která obsluhuje nejen samotné město, ale i celou rozsáhlou hustě obydlenou aglomerační oblast, jejíž celkový počet obyvatel je přibližně 7 milionů.

Metro

Podzemní dráha zahájila v Miláně provoz v roce 1964, a to rovnou úsekem s 21 stanicemi, který dnes tvoří podstatnou část linky M1 a prochází celé město od severu k západu. Dnes má zdejší síť tři linky, přičemž linky M1 a M2 se na jednom konci větví. Pouze první linka používá třetí kolejnici, linky M2 i M3 jsou napájeny z troleje. Linky jsou důsledně barevně odlišeny, a to nejen na pláncích, ale i barevností stanic a vozidel. "Metropolitana" obsluhuje i obce mimo samotné město (přičemž často končí v předměstích na nádražích a zastávkách příměstké železnice). Nejdelším takovým úsekem je trasa M2 do Gessate, která před přestavbou na metro byla součástí systému meziměstských tramvají. Úsek Cascina Gobba - Gessate je také spolu s druhou větví Cascina Gobba - Cologno Nord jako jediný v Milánském metru povrchový. Další zajímavostí této části linky M2 je pak automatické metro (tzv. "PeopleMover") spojující čtyřkolejnou odbočnou stanici Cascina Gobba s nemocnicí svatého Raffaela.

Přestože částečně některé předměstské oblasti obsluhuje metro, hlavní páteří příměstské dopravy je samozřejmě železnice. Pro lepší spojení do centra města a lepší přestupní vazby byl v roce 1997 otevřen první úsek podzemního průjezdu městem (tzv. Passante). Průjezd přes město ovšem umožnilo až jeho dokončení stanicí Porta Venezia v roce 2004, v roce 2008 byla otevřena další větev umožňující vedení vlaků od Rogoreda. V centru města díky prokladu mnoha linek S vzniká na Passante interval kolem pěti minut, trasa tedy může být použitelná i pro cesty uvnitř města.

Tramvaje

Tramvajová síť je velmi hustá a s více než sto padesáti kilometry tratí patří k těm rozsáhlejším v Evropě. Zvláště v centru může místy vzniknout dojem, že tramvajová trať či alespoň smyčka vede snad každou ulicí. Narozdíl od mnoha západoevropských měst, kde byly tramvaje často zrušeny, tak pouliční dráha dodnes obsluhuje většinu území města. Vznikají i některé nové tratě - například rychlodrážní tangenciální trať linky 7 na severu města, která je zčásti vedená podpovrchově. Jinak má ovšem většina sítě charakter klasické pouliční dráhy. Bezesporu nejzajímavější součástí vozového parku jsou vozy „Peter Witt“ z let 1928-1930, které lze stále potkat v běžném provozu. Dnes se o tramvajové koleje už ovšem dělí i s moderními nízkopodlažními vozy, jak ukazují následující fotografie.

Kromě městských tramvají zajišťovaly v okolí Milana tramvaje i meziměstskou (či příměstskou) dopravu. Část této sítě byla přeměněna na trať metra M2, přičemž nikdy nedošlo zamýšlenému vedení metra do dalších přilehlých lokalit dříve obsluhovaných tramvajemi. Mnohé úseky tak byly zcela zrušeny a zbyly jen dvě izolované tratě severně od Milana (Affori - Limbiate a Niguarda-Dazio - Desio). Na těchto tratích jezdí tramvaje robustnější konstrukce a s méně dveřmi než v městské síti.

Autobusy a trolejbusy

Dalším elektrickým prostředkem městské dopravy v Miláně jsou trolejbusy. Jejich síť je velmi jednoduchá, základ tvoří okružní trať kolem širšího centra, doplněná několika odbočkami. Celý systém veřejné dopravy samozřejmě doplňuje hustá síť městských i příměstských autobusových linek. Jak autobusy i trolejbusy nezřídky využívají vlastní vyhrazené pruhy. Autobusy často jezdí i po tramvajovém pásu, trolejbusy mají někde dokonce vlastní vyhrazené těleso uprostřed silnice.

» Městská doprava » Evropa » Milano